Paľo Macho & Jana Hojstričová: OBRAZ JE OBRAZ, JE OBRAZ
Srdečne Vás spolu so Sklársky Múzeom Nový Bor pozývame na spoločnú výstavu Paľa Macha a Jany Hojstričovej v objekte bývalej rafinérie Rachmann v Novom Boru, ČR.
Kde?
-
Bývalá rafinéria Rachmann
-
Dělnická 264, Nový Bor, ČR
-
Kedy?
-
Vernisáž: 3. 10. 2024, 15:00 h
-
Trvanie výstavy: Výstava potrvá len do 6. októbra 2024
- otvorené: denne 10:00 - 20:00 hod.
Vystavujúci:
Kurátorka:
- Sylva Petrová
OBRAZ JE OBRAZ, JE OBRAZ
Titul parafrázující proslulý verš Gertrudy Steinové (”Růže je růže je růže je růže”) odkazuje na hlavní pole tvůrčího zaměření slovenského umělce Pala Macha, a to jak jeho singl prací, tak spoluprací s dalšími kolegy a přáteli v čele s fotografkou Janou Hojstričovou. Název výstavy jasně odhaluje středobod Machova usilování, jímž je symbolická vize obrazu, tedy forma nikoliv doslovná, ale obraz-malba jako cíl i prostředek uměleckého myšlení a experimentu... Experiment je autorovou permanentní metodou jak dojít k unikátnosti v teritoriu malby na skle, protože jak sám poznamenává “být umělcem znamená být především jiný”.
Přijít s výstavou tohoto druhu do regionu jenž se historicky stal synonymem sklářské výroby a zaměřuje logicky svou pozornost na valorizaci činnosti novoborských, či kamenicko-šenovských firem a průmyslu, může až provokovat svou odlišností. Sklu celoživotně oddanní sklářští mistři, technologové a podnikatelé se mohou tázat, proč se autor nezabývá primárně sklem jako takovým, případně proč necílí na sklářské srdcaře a konzumenty, proč řeší jiné věci, než funkčnost svých děl a jejich odbyt. Odpověď je jednoduchá: jde o zcela odlišné discipliny činnosti. Macho zkoumá jak využít vlastností skla a jeho technologií k osobnímu uměleckému vyjádření. Staví materiál skla, z něhož vzešel, a který respektuje, do servisní role svého uměleckého záměru.
Hledání odlišností však rozhodně nebylo důvodem, proč tato 5-denní výstava vznikla a proč i na tak krátkou dobu cestovaly přes hranice z Bratislavy do Nového Boru desítky děl. Právě naopak... Jde o bilanční hodnocení, představení Machova vývoje, vyjadřující hold regionu, který tomuto ve světě známému slovenskému tvůrci zásadně změnil život. Z místních poznatků stále čerpá a severočeský region mu jeho tvorbu umožňuje i dnes díky realizačnímu zázemí, které nalezl u zdejších firem.
První ročník Mezinárodního symposia v Nové Boru v roce 1982 zapůsobil na tehdy druhým rokem studujícího Pala Macha v Novém Boru tak silně, že nasměřoval definitivně jeho budoucí profesní dráhu. Pochopil, že se jeho pracovní osud rozvine v autonomním programu a nikoliv ve spolupráci se sklářským průmyslem. Zážitek z mezinárodního symposia s presentací řady mezinárodních hvězd autorské tvorby tak rozhodl o Machově dalším pokračování ve studiu na sklářské škole v Kamenickém Šenově a později na Bratislavské Vysoké škole výtvarných umění. S odstupem řady let si autor stále uvědomuje, do jaké míry byly pro něj určující podněty, které získal na novoborském učilišti a kamenickošenovské škole, kde studoval techniky používané k rafinaci povrchu skla. Je si vědom, že v zahraničí by podobná studia mohl absolvovat jen stěží, i kdyby to bylo tehdy politicky možné. V západní Evropě z důvodů orientace na severoamerický Hot Glass Movement tehdy, a do značné míry i dnes, převažuje metoda studií skla skrze horké formy tvarování u pece. Macho si váží neméně trvalé spolupráce s regionálními firmami jako je Kolektiv Ateliers v Novém Boru, TGK ze Skalice u České Lípy, sklárna Jílek v Kamenickém Šenově, Studio Lhotský na Pelechově a se sklářskymi školami v Novém Boru, Kamenickém Šenově a v Železném Brodě. Se všemi pracuje nejen sám na svých projektech, ale ke spolupráci vede i svoje studenty. Je pozoruhodné, do jaké míry se i dnes, přes všechny geopolitické změny našich státních hranic, opakuje model existenční sounáležitosti vývoje slovenského moderního skla s novoborským, kamenicko-šenovským, případně železnobrodským školstvím, které vychovalo mnohé známé slovenské skláře. A mezi nimi i ty, kteří posléze změnili a dosud mění profil sklářských studií na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě ( především Václav Cigler 1965 – 1979, po té Askold Žáčko 1979 – 1997, a opět výrazně Palo Macho 2011 – dosud) Nejlepším příkladem toho je například i velice úspěšná série nové varianty lithyalinů, které vznikly ve sklárně Jílek.
Chronologie vzniku jednotlivých Machových děl ve výstavě musela ustoupit prostorovým možnostem budovy, ale přesto zde pozorný návštěvník najde nejstarší práce z roku 1996 a postupně navazující díla až do současnosti roku 2024. Jednotlivé cykly odlišují vynálezy speciálních technologických postupů, které vyvíjí Palo Macho permanentně, a to i pro objekty, které znikají spoluautorsky. Jsou mimo jiné osobním vkladem autora do spoluprací s kolegy, kteří do skla vstupují poprvé. Pomyslnou spojnicí jednotlivých cyklů je sice abstrakce, ale též zájem o lidskou figuru a kontext moderní civilizace. Jde nejprve o stylizované lineární kresby figury, jindy figury tušené z ať již z přechozích neviditelných dějů, nebo předpokládané v akcích budoucích (cyklus Košile mého dětství, 2011 a dále). Za rituálními nádobami nakonec stojí pomyslně také ten, kdo ritus založil, tj. člověk. S cyklem Architektury (2015) je to obdobné. Jich je člověk v reálném světě budovatelem a jsou pro něj zároveň místem úkrytu a bezpečí. Podobná humánně zaměřená byla i motivace Pala Macha k zapojení fotografických transferů do malířských kompozic.
A kromě toho nejpodstatnějšího, tj. tvůrčí synergie, stojí i za spoluprací s fotografkou Janou Hojstričovou, se kterou vznikl bezpočet společných děl a instalací po roce 2009 jako jsou například Scanning 2011, Tři hlavy 2017, Chlapeckost, 2017, Permanentní risk, 2022, Deintimisované prostory, 2024 . Společné projekty deklarovali v řadě tematizovaných výstav a publikacích v Čechách, na Slovensku i v zahraničí. V jejich objektech a instalacích prolínají obě média, tj. sklo i fotografie ( digitální, laserová, obtisky), nerozeznáváme v nich formální hierarchii ani jedno z nich, ani jednoho z autorů. Speciální forma plochého, lehaného, prořezávaného skla se zakomponovanou grafickou akcí a modifikovanou fotografií koexistují v těsné, vzájemně se podmiňující symbiotické formě. Po té, co si jednotlivé komponenty v projektu vyřeší vzájemné vazby, hlavně vzájemné proporce a symbolické významy, tyto syntézy vstupují do vztahů s okolním prostorem a s návštěvníkem. Pro IGS 2021 oba umělci vytvořili rozměrnou a relativně složitou instalaci složenou z několika prvků, přesto v zásadě minimalistickou, která překročila běžný rámec sympozia a jednoznačně patří do oblasti volného umění.
V roce 2017 odešel jeden z Machových blízkých přátel a spolutvůrců figurativních děl, legenda slovenského umění, Jozef Jankovič, jejichž společné práce vznikající po dobu sedmi let je možno na výstavě také vidět.
Kromě toho, že máme unikátní příležitosti vidět Machovu tvorbu a společná díla s Janou Hojstričovou ve výjimečné celistvosti, v kontextu výstavy pocítíme jasně i akt díkůvzdání učitelům a firmám působících v regionu, které po několik generací píší a stimulují vývoj světového moderního skla.
Srpen 2024
Sylva Petrová
- Z veřejných zdrojů podpořil Fond na podporu umenia.
