Vernisáž výstav - Kristína Kandriková/Ľubica Mildeová

Pozývame Vás do galérie MEDIUM na otvorenie dvoch výstav:

Kristína Kandriková
Vidíte veci, které tam nie sú a nevidíte tie, ktoré tam sú
Kurátor: David Bartoš

Ľubica Mildeová
Self-Design
Kurátorka: Zora Rusinová

Otvorenie výstav: 1.10. o 18:00

Projekt bolo možné realizovať vďaka podpore Bratislavského samosprávneho kraja.

Kristína Kandriková
Vidíte veci, které tam nie sú a nevidíte tie, ktoré tam sú
Kurátor: David Bartoš

“Na obou březích říčky se chmuřil temný prales. Nedávná vichřice strhala ze stromů bílý obal jinovatky a zdálo se, že se stromy o sebe opírají - černé, zlověstné v hasnoucím světle. Nesmírné ticho bylo nad zemí. Kraj sám byl pustý, bez života a bez pohnutí, tak opuštěný a mrazivý, že ani nepůsobil dojem smutku. Byla to panovačná a nepřístupná moudrost večnosti, vysmívající se marnosti života a úsilí žít.” (Jack London, Bílý tesák)

Přirozené soužití člověka a přírody už od pradávna modifikuje. Od vydání Londonovi knihy uběhlo více jak 100 let, v rámci kterých člověk rychleji a intenzivnější než kdykoliv dřív zaujal místo Bílého tesáka a nejen to. Svým intelektem jsme se vymanili ze závislosti na přírodě a sami ji začali utvářet.
Vytvořili jsme si nejen přírodní, ale i jiná prostředí. Města, infrastruktura, virtuální realita a webové rozhraní. Tyto prostředí jsou pro nás uchopitelnější a dnes i pohodlnější, přírodní habitaty ovládáme, ale stejně jim nerozumíme. Lesy nám hoří, nebo schnou. Koryta řek prahnou po vodě. Divoká zvěř nám zavazí i když jí ubývá.
Příjmámeli podobné informace, narážíme na celospolečenské téma klimatické změny. Přes dílčí procesy však lidé tempo svého bytí činí intezivnějším a invazivnějším. Akcelerujeme. Proč by nás vůbec měl zajímat strom? Jistě, potřebujeme ji k životu, ale člověk je nejinteligentnější tvor na Zemi, vyřešíme to. A ano příroda je pěkná, hraje barvami, oplývá čerstvým vzduchem a dechberoucímí scénami, přesto my máme také spektakulární vynálezy, která nás baví už teď víc a častěji. Příroda nám chybět nebude. Nebo ano?
Ačkoliv jsme se divoké krajině odcizili, stále ji vyhledáváme. Vyrábíme si auta, ale rádi chodíme mezi stromy pěšky. Vracíme se do přírody, zkrátka abychom v ní byli. Ne z pragmatismu, ani pro morální hodnoty, ale protože nás to naplňuje a oživuje.
Kristína Kandriková taky chodí do lesa, byla tam odjakživa. Krajinu navštěvuje často sama. Nic v ni nehledá ani nenachází a přesto nalézá odpovědi na vše. Nesmírné ticho nad zemí odkrývá smysl její a naší existence. Člověk se v krajině ocitne mezi dalšími subjekty, které narozdíl od něj, neoplývají balastem současnosti. Jedna část naší existence se zde vypne, druhá se zapíná. Mozek neupadá do letargie ani do cyklicky se opakující automatismů. Vnímáme. Samotná krajina nám však nedává nic zcela zdarma. Japonský výraz pro meditativní a terapeutický pobyt v lese shinrin-yoku v překladu znamená doslova lesní koupel. Krajina člověka nechává opravdu omýt, někdy ho i utopí. Aby zavřel oči a znovu je otevřel. A právě s tímo principem a vlastností krajiny Kristína pracuje.
Krajina nám totiž nabízí naši vlastní zbraň - fantasii, kognitivní a myšlenkové vzorce, které nám vznikají na základě našich kompletních životních zkušeností. Když se ocitneme sami na horském hřebenu a do uší nám fučí poryvy větru z každé strany, nebyl to náhodou výkřik? �A pak, když se ocitneme ve tmě, jde na nás strach. Silueta stromů mohou být tím, čím jsou, ale taky to může být příšera, zvíře vyběhne a rozsápe nás. Smysly se nám ostří, lépe posloucháme, cítíme cokoliv, konečně zase používáme ruce a hmat a přestože je tma, vidíme lépe. Na přírodu to nestačí, ale nám ano. Zase žijeme a potkáváme se s tím, co je opravdové a podstatné. Ve tmě nahlížíme nejen na temnou stránku světa kolem, ale na nás samotné. Strach ze tmy pochází ze strachu sebe samého, všech vlastních stránek osobnosti, i těch vědomě či nevědomě skrytých.

Výstava Kristíny Kandrikové pracuje s paradoxy, s protipóly, s opravdovým a smyšleným, se zrakem a slepotou, s živým a mrtvým, s člověkem a krajinou. Nevytváří typické příklady landartu, náboženské modly ani angažovaný eko-art. Kristína výstavou “Vidíte veci, ktoré tam nie sú a nevidíte tie, ktoré tam sů” promlouvá k nitru krajiny a nás - lidí. Snaží se vybalancovat a zachytit vztah a přirozenost, která je mezi těmito entitami, které kdysi byly jedním a mohly (měly) by být zas.

Ľubica Mildeová
Self-Design
Kurátorka: Zora Rusinová

*Pole dizajnu radikálne expandovalo. V praxi dizajn už nie je limitovaný len na svet materiálnych objektov, ale skôr sa rozpína od starostlivo vytváraných individuálnych výzorov a online identít po okolité galaxie osobných zariadení, nových materiálov, rozhraní, sietí, systémov, infraštruktúr, dát, chemikálií, organizmov a genetických kódov.

(*z príspevkov v rámci témy Superhumanity / e-flux Architecture, 2016)

Inštalácia v Galérií Medium predstavuje jednu z fáz projektu Self-Design, úzko súvisiaceho s témou doktorandského štúdia Ľubice Mildeovej s názvom Kult Intimity. Svoj dlhodobý záujem o možné vzťahy a vplyvy dizajnu a reklamy na každodenný život, transformáciu osobnosti / celkovej spoločnosti v tejto práci autorka dopĺňa úvahami v línií pojmov intimita / identita. Série objektov reflektujú vybraté súvislosti medzi predajom, marketingom a seba-prezentovaním, reálnym a virtuálnym svetom, povrchom a vnútrom. Hlavný motív, problematika Self-Designu - podľa teoretika médií a filozofa Borisa Groysa - popisuje aktuálnu tendenciu seba-dizajnovania - starostlivo vytvoreného profilu na sociálnej sieti, dôkladného výberu prezentačných techník, nevyhnutného získavania pozornosti a esenciálneho vzťahu človeka s jeho okolím.

Ľubica Mildeová (*1986) absolvovala v roku 2013 magisterské štúdium na VŠVU v ateliéri Produkt dizajn. V roku 2015 nastúpila na doktorandské štúdium (Katedra Dizajnu VŠVU, prof. František Burian, akad. soch.), v rámci ktorého absolvovala zahraničné stáže na Katedre Sochy / Univerzita Umení v Belehrade a v ateliéri Intermedia na FAVU VUT v Brne.